RECENZE, STODOLA SUŠKA
Dnes jsou to skoro 4 měsíce od naší svatby. A já celou tu dobu sbírala sílu na to sepsat, co všechno jsme vlastně zažili. Doteď to nešlo, i když jsem fakt chtěla, a říkala jsem si, že tohle si nechci, a ani nemůžu nechat jen pro sebe. A zatímco spoustu z Vás se rozplývá nad tím krásným svatebním místem kde jsme se brali, bohužel musím uznat, že krása není vše. A kdybych dopředu věděla, co všechno ve svůj svatební den, a ještě několik týdnů po něm zažiju, stodolu Sušku bych si znovu nikdy nevybrala. No a pokud jste se právě rozhodli číst dál, doporučuju uvařit si k tomu hrnek kafe, nebo čaje, a pohodlně se usadit. Jo, tentokrát to bude fakt dlouhý.
Ale postupně, a od začátku.: Naše svatební plánování začalo hledáním vhodnýho svatebního místa. A pokud jste si tímhle kolečkem ještě sami neprošli, nejedná se o úplně jednoduchej úkol. Všechno bylo buďto krásný, ale strašně drahý, nebo levný, ale ne moc hezký, nebo se tam svatby točily jak na běžícím pásu a s jinou svatbou jste se potkávali takřka ve dveřích, nebo byla oblast obydlená a v deset večer jste museli svoje oslavy ztlumit kvůli nočnímu klidu na minimum, nemluvě o tom, že krásný místa jsou prostě obsazený klidně rok, dva dopředu, a stojí se na ně fronta. Takže jsem usilovně hledala dlouhý 4 měsíce místo, který by odpovídalo našim požadavkům a představám, a popíralo tak nejen výše zmíněný body, ale i aktuální situaci na svatebním trhu, kdy má každej člověk ve svatebním businessu asi dojem, že nastávající novomanželé maj za svým pozadím mincovnu, nebo jim nedělá problém kvůli svatbě prodat nějakou tu ledvinu. Moje předsvatební deprese už pomalu začínala dostávat hmatatelný tvary, když jsem čirou náhodou narazila na stodolu Sušku. Podle mapy jsem ale zjistila, že je od nás vzdálená přes dvě stě kilometrů, a v podstatě jsem samu sebe přesvědčovala o tom, že takhle daleko to přece nemá smysl ani řešit, když jsme všichni z Prahy. Objeli jsme dohromady dvacet různejch, svatebních míst, než jsem doma zavelela že teda jedem omrknout i Sušku. Ležela mi celou tu dobu v hlavě. A to právem. Po dvou a půl hodinách jízdy jsem musela uznat, že to za tu cestu stálo, byla fakt nádherná. Domluvili jsme se rovnou na místě s paní majitelkou a těšili se, že za rok bude Suška tím místem, kde oficiálně spojíme svý životy. Svatební plánování probíhalo přesně tak jak mělo, než mi zhruba půl roku před svatbou zavolala nová manažerka stodoly, paní Monika Proche. A tady skončila ta pozitivní část týhle recenze. V tu chvíli se totiž začaly objevovat všechny komplikace kolem naší svatby, který byly jakkoli spojený se stodolou, a s blížící se svatbou se bohužel díky ní jen stupňovaly.
Jeden z největších šoků přišel už necelý dva měsíce před svatbou. Od majitelů Sušky jsme totiž měli mít zajištěný i ubytování pro všechny svatebčany, vše bylo dohodnutý minimálně půl roku předem. Že prý koupili velikej objekt blízko stodoly, a ten se už nějakou dobu rekonstruuje. Všechno prý bude čistý, nový, krásný a za super cenu. Předběžně jsme si tedy zarezervovali objekt na den naší svatby. Uplynul nějakej čas, a my museli jet na Moravu kvůli matrice. Při tý příležitosti jsme byli s manažerkou stodoly domluveni tak, že nám ubytování ukáže. Po telefonu mi ale sdělila, že má nakonec dovolenou, a že mi jen pošle fotky do mailu. Nedalo mi to, a jeli jsme k objektu sami. V tu chvíli mi spadla brada. Naprostý staveniště, totální ruina, všude suť, ze zdi stříkala voda, a jediný co bylo hotový, byla střecha a všude pobíhali dělníci. Poprosila jsem tedy jednoho z nich, aby mi zavolal stavbyvedoucího, a vysvětlila jsem mu, že za necelý dva měsíce tu mám mít ubytovanejch třeba 80 lidí. Ten se rozesmál, a že prej momentálně rušej všechny rezervace na skoro dva měsíce dopředu, protože prostě nestíhaj. Výsledek? Nebýt toho, že jsme se tam jeli sami podívat, tak spíme všichni asi pod stanem, protože nás o tom samozřejmě nikdo dopředu ani slovem neinformoval. Situaci jsme tedy museli lepit za pochodu a každej host si musel ubytování shánět na poslední chvíli sám, po celým Znojmě, takže jsme ani všichni nebydleli spolu. Žádná společná snídaně, žádný společný posvatební ráno, prostě nic. Tím to všechno bohužel ale neskončilo.
A aby si každej dokázal udělat svůj vlastní názor, kopíruju tu oficiální reklamační mail, kterej jsem posílala majitelům asi tři dny po svatbě s naprosto šílenejma pocitama z vlastní svatby. A to už nám bohužel, nikdy nikdo nevrátí. Dobrý večer, jak jsem slíbila, posílám Vám již několikrát zmíněný email týkající se chování paní manažerky. Omlouvám se, že jsem Vám ho neposlala již v neděli, případně hned v pondělí, nicméně potřebovala jsem si od toho všeho tak nějak odpočinout, protože jsem toho byla plná. Sepsali jsme si s manželem všechno, co nás momentálně napadlo. Pokud bych si ještě na něco vzpomněla, ráda Vám ještě seznam zpětně doplním.
• Když to trochu přeženu, v zásadě nám paní manažerka po celou dobu komunikace odpovídala zhruba na dvě otázky v mailu z deseti. Z toho jsem byla od začátku značně nervózní. Taková komunikace je pak totiž trochu k ničemu.
• Paní manažerka absolutně neumí pracovat s excelem, což se tedy omlouvám, ale při její práci vůbec nechápu. Zaslala jsem jí necelé dva měsíce před svatbou do mailu objednávku menu a rautu. Následně mi do mailu přišla její excelovská tabulka, která nepřepočítávala výslednou částku ve chvíli, pokud se přepsaly porce. Tedy, tabulka úplně k ničemu. Dala jsem si tu práci a udělala jsem to za ní, tabulku jsem jí minimálně půl hodiny opravovala, vkládala vzorečky, udělala jsem ji do jisté míry přehlednější, ale stále jsem se držela jejího mustru tak, aby se v tom ona vyznala. Paní manažerku jsem na její chyby v tabulce a nefunkčnost tabulky upozornila, poslala jí svou tabulku a jen jí poprosila, aby mi objednávku potvrdila, abychom to měly vyřízené, potvrzené. Tři týdny mi nebyla schopná objednávku potvrdit, nereagovala na urgenci, načež mi od ní po třech týdnech opět přišla její, chybně zpracovaná, nefunkční tabulka s mailem, že pokud v ní najdu nějaké chyby, ať jí to v tabulce laskavě zažlutím.
• Další věc, co se k tabulce v excelu váže: paní manažerka si do této tabulky napsala poznámku s vysmátým smajlíkem, jestli je toto množství jídla vůbec možné sníst, a tento sloupeček s poznámkami stáhla takzvaně do sebe, tedy na úplné minimum viditelnosti a asi předpokládala, že si poznámky nevšimnu. Já si jí samozřejmě všimla, a několikrát jsem jí dotazovala a prosila jí, že pokud má dojem že je jídla moc a moje objednávka je předimenzovaná, ať mi to hlavně řekne, vždyť přece od toho tu je, aby nám poradila, a měla by s tím mít přece zkušenosti. Odpověděla mi asi až na třetí pokus, s tím že je to OK, i když poznámka v její tabulce byla stále. Ve výsledku jsme si odváželi, nebo se vyhazovalo tolik jídla, že bych z toho brečela.
• Paní manažerka mi cca měsíc a půl před svatbou po telefonu sděluje, že Vy jako majitelé chcete, abychom zaplatili polovinu útraty za jídlo dopředu. Po mém ohrazení se, že takhle podmínky od Vás nezněly a domluva byla přece jiná, že ani ve smlouvě to přece není atd., nám bylo řečeno, že tedy dobře, ale že se Vám to rozhodně líbit nebude, a že tedy alespoň budete chtít podepsat jakousi směnku. Žádná směnka samozřejmě nakonec nebyla potřeba.
• Paní manažerka mi cca týden před svatbou sděluje, že bude chtít, abych jí proplatila náklady na cestu z firmy, 24kč/km. Dohromady 720 kč. Samozřejmě, neměla na to nárok a prostě to jen zkusila.
• Od cca března, tedy od naší první schůzky s paní manažerkou, jsme od ní dostali informaci, že budou k dispozici lněné běhouny na stoly v bílé barvě, kterou jsem na stoly chtěla, které tedy ona prý právě šije, budou super, a že už nemusíme nic shánět.
Několikrát jsme se o tom spolu bavily i pár dní před svatbou po telefonu, ona mi je samozřejmě nezapomněla napsat okamžitě do její excelovské tabulky s cenou půjčovného 2.500,-/stodolu. Nemusím Vám říkat jak jsem byla naštvaná, když dorazím do stodoly a až po tom, co jí poprosím o ukázku běhounů mi ona sdělí, že žádné bílé nejsou a ani nebudou, a že tu má nějaké puntíčkaté. Opět, pokud by mi to normálně vysvětlila dopředu, zařídím si to jinak, ale tohle se prostě nedělá. Jediné štěstí bylo, že naše floristka měla v autě nějaké zbytky z předešlé svatby a bílé běhouny jsme tedy díky ní vyřešili jinak.
• Co se týká příprav stodoly: S paní manažerkou jsme byly předběžně dohodnuté, že budeme stodolu zdobit v pátek, den před svatbou, od 10h dopo. Ve čtvrtek, den předem, jsem jí několikrát volala s tím, že bych jí chtěla poprosit o posunutí srazu ve stodole až na 12h, protože na Moravě dopoledne ještě nebudu mít nikoho, kdo by mi s výzdobou pomohl, vzhledem k tří hodinové cestě to prostě svědkyně, kamarádi a rodina dřív úplně nestíhali. Nedovolala jsem se, napsala jsem jí tedy smsku, na kterou mi ona naštěstí hned zavolala a arogantně mi sdělila, že ve stodole bude maximálně do čtyř, že pak si jede odpočinout a stodolu zamyká, nezájem. Opět chápu, pokud bych s takovou informací mohla počítat nějak dopředu. Obě jsme ale věděly, že náš sraz ve stodole je dohodnutý pouze předběžně a ještě si vše potvrdíme.
• V datum naší svatby byla kolem stodoly plánovaná velká uzavírka a zákazy vjezdu ze všech možných stran. Tři auta jsme bloudila sem a tam, paní Proche nás bohužel dopředu neinformovala o tom, že se něco takového bude dít. Vzhledem k tomu, že se jedná o dojezd spousty hostů bych očekávala, že nám zavolá v první možný okamžik a vysvětlí nám situaci, abychom mohli dopředu informovat i naše hosty. I když se nám po telefonu snažila na moje sos zavolání tedy poradit, tak její iniciativa nebyla absolutně žádná. Na můj dotaz, proč mi o uzavírkách neřekla dopředu mi odpověděla, že jsem jí přece měla zavolat a zeptat se jestli se nějaká uzavírka někde nechystá. Aha.
• Den před svatbou na místě s paní manažerkou řeším, jestli budeme chtít ozvučit proslov paní oddávající, nakonec jsme se dohodli že ne. Po cca hodině se paní manažerky ptám, kde si můžeme vyzkoušet předem domluvené repro bedny na hudbu ve stodole (které budeme potřebovat na vlastní pouštění hudby, než nám přijede hrát DJ), kterou jsem s ní řešila opět po mailu, několikrát. Odpověděla mi, že jsem jí přece před chvílí řekla, že bedny nechceme?! Jenomže ona s námi řešila jen obřad, ne ozvučení stodoly. Nakonec řekla, že je tedy do rána sežene. Ve svatební den stála ve stodole jedna jediná bedna. Sami si umíte představit, jak jedna bedna ozvučí tak velký prostor, zaplněný lidmi, kteří si povídají.
• V pátek, den před svatbou, po cca 2 hodinách příprav zjišťujeme, že největší stůl ve stodole, je přes půl stodoly jinde. Ptám se paní manažerky, jak je to možné, když mi ona sama před půl rokem dala rozpis, kde je jaký stůl, že se se stoly hýbat nemůže a podle toho jsme i sestavovali zasedací pořádek který byl připravený a vytištěný. Odpovídá že to bohužel, že to přesunout prostě nejde. (V tuhle chvíli mám ve stodole asi 6 dospělých chlapů připravených stůl přesunout na vlastní pěst, vzhledem k tomu že paní manažerka odmítá spolupracovat, jednu nepříčetnou svědkyni z jejího chování, která už sprostě nadává a já téměř propadám v pláč ze stressu způsobeným absolutní neprofesionalitou manažerky. Nakonec tedy schází dolů z patra a neochotně řeší přesun stolu. Najednou to jde.
• V pátek, den před svatbou, kolem 16.hodiny, kdy už jsme téměř odcházeli z příprav ve stodole, přichází paní manažerka s oznámením, že nebude prase, které máme objednané půl roku předem.
V tu chvíli už je nepříčetný i můj (skoro) muž. A co je největší gól, v den svatby prase záhadně bylo, pochybuji ale, že z iniciativy paní Proche, protože ona o tom sama ani nevěděla. Pán přes prasátka prý čuníka přes noc sháněl všude možně. Opět, úplně zbytečný stress pro nás oba.
• Několik měsíců předem jsme s paní manažerkou dohodnutí, že forma oběda bude na její doporučení banket/sdílený oběd, kdy si hosté vzájemně podávají jídlo a nandávají si sami kolik chtějí, seznamují se při něm apod. Ve finále žádný banket nebyl, byl klasicky zanášený oběd. V tu chvíli hostům přece nemůžu zakázat jíst, že toto takto být nemělo. Pokud někdo z personálu došel k názoru že takto to dělat nakonec nebudeme, ráda bych o tom věděla dopředu. S formou oběda pravděpodobně souvisí i pro mě nepochopitelný problém s talíři, těsně před vstupem do stodoly po obřadu, kdy venku probíhaly zvyky pro nás, jakožto novomanžele, personál včetně našich dvou floristek musel pobíhat po stodole a sbíral již roznesené talíře ze stolů, které se prý najednou musely rychle sklidit zpět do kuchyně, protože by prý nebylo na co servírovat svíčkovou.
• Ve chvíli, kdy nám paní manažerka obstarávala zvyky před stodolou, začala svůj přednes veřejnou omluvou směrem k našim hostům, že na ně před svatbou křičela kvůli parkování. Nerozumím tomu, jak si může dovolit křičet na něčí hosty. Když jsme se na to pár hostů po svatbě ptali, sami nám řekli, že paní manažerka zlikvidovala nataženou pásku před začátkem stodoly, kterou tam na naše přání dala naše floristka, (páska měla zabránit tomu, aby auta neparkovala přímo u obřadního místa, a nebyla tak na fotkách) s tím že se o to sama postará. Nepostarala se, a hosté samozřejmě netušili, kde ještě parkovat můžou a kde už ne. Ve výsledku to paní manažerka vyřešila křikem na hosty.
• Chvíle, kdy to ve mně asi absolutně přeteklo byla, když se v den svatby ve stodole stmívalo, a já poprosila družičky, ať zapálí svíčky na stolech. V tu chvíli za mnou přišla naše floristka s tím, že paní manažerka zakázala zapálení jakýchkoli jiných svíček, než těch ve skle. (těch jsme měli jen cca 20 ks na celou stodolu) Opět bych celou situaci vzhledem k povaze místa pochopila... (seno, stodola, suché pole před sklizením) Ale jak je tedy možné, že takhle důležitou věc nevíme dopředu, jak je možné že paní manažerka nám nic neřekla v pátek, kdy po stodole pobíhalo deset lidí, kteří stodolu a svíčky připravovali, a ona to celé viděla....?! V tu chvíli si myslím, že paní manažerka může být opravdu ráda, že už ve stodole nebyla, protože to už jsem byla úplně nepříčetná a asi bych se už neudržela.
• Druhý den po svatbě, kdy jsme jeli stodolu zase sklízet jsem zjistila, že z kuchyně nebyl doplněný tatarák do rautu, i když jsem sama večer viděla, že se po tataráku zaprášilo a hosté ho v rautu dojedli. Orientačně se tak vyhodilo půl, až tři čtvrtě kila tataráku úplně zbytečně. Přepočítáno na koruny, jednalo se o cca 550-800,-. Že prý co s ním, a že si ho můžem klidně odvézt domů.
Ale převážet syrové maso z druhého dne, tři hodiny v teple do Prahy, by s sebou přinášelo velká zdravotní rizika. A reakce personálu? „No jo, to bohužel, to tady byla jiná směna, za to může někdo jinej.“
• Den před svatbou jsem paní manažerku konkrétně prosila a znovu jí připomínala, ať jsou vegetariánské burgery schované vzadu v kuchyni a nenosí se do rautu, dokud si o ně sami vegetariáni neřeknou. Ve chvíli, kdy by jim burgery snědl nějaký masožravec, neměli by už vegetariáni co jíst. V průběhu svatby jsem pak samozřejmě burgery sama našla na rautovém stole. Opět nedostatečně podané informace ze strany paní manažerky směrem k personálu.
• Po svatbě se od přátel, co nám pomáhali odvézt sud kofoly dozvídám, že na ně paní manažerka ve stodole křičela, že kde jako jsou, že už tam dávno měli být, (přijeli s kofolou dvě hodiny před začátkem obřadu) a ať si laskavě ten sud narazí teda sami. Na jejich vytřeštěné výrazy že to v životě nedělali prý odvětila, že se to aspoň tedy naučí.
Abych to nějak shrnula...
Po tomhle všem byla paní manažerka nedobrovolně odejita ze Stodoly, a já si následně užila její obtěžování, kdy mi v 11 dopoledne, respektive pro nás to bylo posvatební ráno, byla schopná volat přibližně 50x z různejch telefonních čísel. Vyřešila to až blokace. Další tři týdny jsme stále neměli finální vyúčtování a fakturaci. A do týhle doby jsme si mysleli, že největší problém byla vlastně totální neprofesionalita a zmatečnost paní manažerky. Taky špatně. Když už faktura od vedení přišla, byla se spoustou chyb, nadhodnocená, neseděly některý ceny, ani předem objednaný porce, a co hůř, dokonce jsem si vyslechla lži o tom, jak jsem kohosi požádala v den svatby o navýšení rautu pro dvě osoby. Ne, nepožádala. Naopak, na poslední chvíli nám odpadli tři svatebčani, takže jsem měla celkem slušnou rezervu pro případný nečekaně příchozí. A chybný faktury jsme si s vedením po mailech přehazovali ještě asi třikrát. Po tom všem jsme tak nějak doufali, že majitelé stodoly to tak přece nebudou chtít nechat, a budou nám chtít celou, zbytečně vystresovanou svatbu alespoň nějak částečně kompenzovat, protože to byl přece jejich zaměstnanec, žejo. Chyba lávky. Paní majitelka nám po prosbě na nějakou částečnou kompenzaci přestala odpovídat na maily a reklamace, a pravděpodobně předpokládala, že to prostě přestaneme řešit a všechno zaplatíme. Ještě několikrát jsem se sama připomínala v dobrým jak po smskách, tak po mailech, že chci všechno v klidu dořešit, ale že na kompenzaci opravdu trváme. Vzhledem k tomu, že moje urgence k ničemu nebyla, a já už neměla v rukávu jedinou možnou variantu k řešení týhle nestandartní situace, rozhodla jsem poslat finální částku poníženou o cca 10%, což nám s manželem přišlo naprosto adekvátní, a původně jsme právě tuhle kompenzaci majitelům stodoly sami navrhovali. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, a milí majitelé na nás poslali advokáta. Jo, fakt. Než aby to s náma normálně, lidsky, po dobrým dořešili, přišel bububu dopis s kulatým razítkem a nadpisem: Předžalobní výzva. Supr.
Po dlouhejch průtazích nám nakonec majitelé stodoly uznali slevu ve výši cca 5%. Ale vyhozenej tatarák, ten jsme zaplatit stejně museli.
A abych uvedla všechno na pravou míru, rozhodně nikoho nechci touhle recenzí odrazovat od svatby v Sušce. Názor, jestli jste tohle všechno schopný risknout a podstoupit, si prostě každej musí udělat sám. Jde mi jen o to, podělit se o svou vlastní, bohužel negativní zkušenost, a poukázat na to, že není v pořádku nechat si zkazit jeden z nejdůležitějších dní v životě od lidí, kterejm jste vlastně úplně jedno, a který zajímá jen počet nul na Vaší výsledný faktuře. Některý věci se prostě nedělaj, nejsou fér, a každej pár, kterej se rozhodne se vzít, si zaslouží kolem sebe jen lidi, který se jim tenhle den snažej udělat hezčím, a ne naopak. No a Sušce přeju, ať je pořád tak jedinečná, nádherná a plná lásky, a ať má kolem sebe mnohem lepší lidi, který jí bohužel, chtě něchtě dělaj jméno.
